Velká nádhera

Do kin právě přichází film La Grande Belezza – Velká nádhera. Scénáristka Kristina Nedvědová se zamýšlí nad tím, proč patří mezi nejzásadnější díla poslední doby.

Paolo Sorrentino je úkazem italského filmu. V Česku jsme tuto kinematografii přestali vnímat s úmrtím Felliniho i pádem komunismu, kdy všechny ty ztřeštěné komedie „s jedním tlustým a druhým hubeným blonďákem“ najednou už nebyly zajímavé.

Spagetti westerny už zdejší obecenstvo také omrzely a Itálie přihlížela, jak jejich slavné ateliéry Cinecittà zejí prázdnotou. Přitom italský film, to bylo vždycky něco!

Neorealismus v ryzí podobě, kritika čehokoliv podaná jinak. Takovému stylu je právě věrný Sorrentino. Svým prvním provokativním filmem, který se nám zapsal do paměti, Božský (2008), upozornil na problematiku italské mafie a na až groteskní situaci, která panuje v tamní politice.

Rozvířil už tak neklidné vody a ukázal, že jeho země stále umí točit filmy, které se vyrovnají Hollywoodu. Preciznost jeho kumštu je obdivuhodná. U nás tohle jen tak někdo neumí. Tedy alespoň mezi těmi, kteří kralují v kinech.

Když se naskytla koprodukce mezi EvropouAmerikou, vyrazil Sorrentino za velkou louži, aby tam natočil za srdce chytající film This Must Be the Place (2011). Úkaz, který se prohnal tuzemskými kiny téměř bez povšimnutí.

I v tomto projektu neopomíjí vyzdvihnout morálně-politický problém a zároveň se nebojí mluvit o podstatě každého z nás: o lásce, rodině i smrti. Milovníci kapely Arcade Fire si při sledování tohoto filmu přijdou na své.

A pak se na letošním festivale v Cannes objevilo něco, co mnoho z nás výrazně ovlivnilo. La Grande Bellezza je film, který divákem buď celý prostoupí a ten se ze zážitku z něj musí vzpamatovávat několik dní, anebo ho úplně mine. Je to proto, že se jedná o čistě uměleckou záležitost.

Sorrentino se nestydí předložit publiku svoji představu o tom, jak vypadá svět, pokud se na něj dívá očima spisovatele a věčného snílka. Proto divák, který se nechce tímto úhlem pohledu zabývat, neocení hloubku a svobodu vyjádření tohoto díla.

Během sledování filmu má divák pocit, že mu někdo během spánku nakoukl do hlavy a pomalu z ní vytáhl jeho pocity, strachy, tužby, očekávání a melancholické uslzené představy o tom, co s ním bude. Velká nádhera je totiž převážně o těch nejprimitivnějších vjemech, které do sebe člověk vstřebává celý život. O kráse okamžiků, detailů, o odvaze, o mládí i o stáří.

Film zachycuje několik týdnů života vyžilého slavného italského spisovatele. Spisovatele, který žije z emoce a inspirace, kterou zažil před mnoha lety jako mladý chlapec, a na kterou si ne a ne znovu úplně vzpomenout. O jeho přátelích, kteří se snaží žít jako kdysi, pokoušejí se opodstatnit svoje bytí a hledají „to pravé umělecké vyjádření“ ve středním věku, kdy najednou vše, co vytvořili, nemá cenu a ztratilo se někde v překladu.

Velká Nádhera je také o bohu, o jeho důležitém místě v našem životě, kde na něj umělec často naráží a plete si ho s múzou nebo inspirací. Spisovatel během těchto dní potkává jednu podivnější osobnost než druhou, bilancuje nad svým životem a dopracovává se k tomu, že život je prostě takový, jaký je. A víc se s tím dělat nedá.

Snímek, který konečně promlouvá k divákovi, co byl v posledních letech přehlížen. K jeho tvůrcům samotným. Avšak pochopí ho i lidé mimo uměleckou sféru. Budou úplně stejně šťastní a naplnění. A není také vyloučeno, že se třeba nějakému tomu umělci film nebude líbit vůbec.

© 2024 Vmagazin.cz | Nakódoval Leoš Lang