Velká nádhera
Do kin právě přichází film La Grande Belezza – Velká nádhera. Scénáristka Kristina Nedvědová se zamýšlí nad tím, proč patří mezi nejzásadnější díla poslední doby.
Paolo Sorrentino je úkazem italského filmu. V Česku jsme tuto kinematografii přestali vnímat s úmrtím Felliniho i pádem komunismu, kdy všechny ty ztřeštěné komedie „s jedním tlustým a druhým hubeným blonďákem“ najednou už nebyly zajímavé.
Spagetti westerny už zdejší obecenstvo také omrzely a Itálie přihlížela, jak jejich slavné ateliéry Cinecittà zejí prázdnotou. Přitom italský film, to bylo vždycky něco!
Neorealismus v ryzí podobě, kritika čehokoliv podaná jinak. Takovému stylu je právě věrný Sorrentino. Svým prvním provokativním filmem, který se nám zapsal do paměti, Božský (2008), upozornil na problematiku italské mafie a na až groteskní situaci, která panuje v tamní politice.
Rozvířil už tak neklidné vody a ukázal, že jeho země stále umí točit filmy, které se vyrovnají Hollywoodu. Preciznost jeho kumštu je obdivuhodná. U nás tohle jen tak někdo neumí. Tedy alespoň mezi těmi, kteří kralují v kinech.
Když se naskytla koprodukce mezi Evropou a Amerikou, vyrazil Sorrentino za velkou louži, aby tam natočil za srdce chytající film This Must Be the Place (2011). Úkaz, který se prohnal tuzemskými kiny téměř bez povšimnutí.
I v tomto projektu neopomíjí vyzdvihnout morálně-politický problém a zároveň se nebojí mluvit o podstatě každého z nás: o lásce, rodině i smrti. Milovníci kapely Arcade Fire si při sledování tohoto filmu přijdou na své.
A pak se na letošním festivale v Cannes objevilo něco, co mnoho z nás výrazně ovlivnilo. La Grande Bellezza je film, který divákem buď celý prostoupí a ten se ze zážitku z něj musí vzpamatovávat několik dní, anebo ho úplně mine. Je to proto, že se jedná o čistě uměleckou záležitost.
Sorrentino se nestydí předložit publiku svoji představu o tom, jak vypadá svět, pokud se na něj dívá očima spisovatele a věčného snílka. Proto divák, který se nechce tímto úhlem pohledu zabývat, neocení hloubku a svobodu vyjádření tohoto díla.
Během sledování filmu má divák pocit, že mu někdo během spánku nakoukl do hlavy a pomalu z ní vytáhl jeho pocity, strachy, tužby, očekávání a melancholické uslzené představy o tom, co s ním bude. Velká nádhera je totiž převážně o těch nejprimitivnějších vjemech, které do sebe člověk vstřebává celý život. O kráse okamžiků, detailů, o odvaze, o mládí i o stáří.
Film zachycuje několik týdnů života vyžilého slavného italského spisovatele. Spisovatele, který žije z emoce a inspirace, kterou zažil před mnoha lety jako mladý chlapec, a na kterou si ne a ne znovu úplně vzpomenout. O jeho přátelích, kteří se snaží žít jako kdysi, pokoušejí se opodstatnit svoje bytí a hledají „to pravé umělecké vyjádření“ ve středním věku, kdy najednou vše, co vytvořili, nemá cenu a ztratilo se někde v překladu.
Velká Nádhera je také o bohu, o jeho důležitém místě v našem životě, kde na něj umělec často naráží a plete si ho s múzou nebo inspirací. Spisovatel během těchto dní potkává jednu podivnější osobnost než druhou, bilancuje nad svým životem a dopracovává se k tomu, že život je prostě takový, jaký je. A víc se s tím dělat nedá.
Snímek, který konečně promlouvá k divákovi, co byl v posledních letech přehlížen. K jeho tvůrcům samotným. Avšak pochopí ho i lidé mimo uměleckou sféru. Budou úplně stejně šťastní a naplnění. A není také vyloučeno, že se třeba nějakému tomu umělci film nebude líbit vůbec.
Publikováno: 21. 11. 2020
Dlouhodobě se věnujeme psaní článků o zajímavých tématech. Každý článek píšeme tak, aby byl co nejsrozumitelnější a nejjasnější. Soustředíme se na doporučení, recenze a informativní články. Za cíl si klademe tvorbu nejkvalitnějších článků na internetu.
Více
