V nitru Llewyna Davise
Tenhle film natočili bratři Coeni. Takže na něj chce jít každý, kdo má rád věci jako Fargo, Big Lebowski nebo Tahle země není pro starý. Což jsou snímky, v kterých hraje prim buď suchý černý humor, nebo jsou skvěle stylizované.
Llewyn Davis je mladý folkař, který se začátkem šedesátek protlouká New Yorkem. Dřív zpíval v duu se svým kámošem, ten ale umřel, tak rozjíždí vlastní kariéru. Už natočil sólovou desku, která se neprodává, tak aspoň zpívá po klubech, přespává u kamarádů a občas za někoho zaskočí v nahrávacím studiu.
Všichni folkaři, které Llewyn potkává po klubech, jsou nemožná uhlazená paka zpívající americké lidovky o lásce a těžkém životě. Usmívají se, mají košile upnuté až ke krku a pějí medovými hlásky. Llewyn se jim směje pod vousy a diváci s ním.
To on sedne k mikrofonu, spustí svoji písničku a člověk mu věří každé slovo, co vypustí z úst. Jenže zatímco uhlazenci se umějí prodat, jemu to nějak nejde. Llewyn je chlápek s pekelnou smůlou a slabou vůlí.
Tenhle film je trochu jako jedna z předchozích Coenovských věcí, Seriózní muž. V něm vystupuje vysokoškolský učitel matiky stíhaný jednou hrůzou za druhou. Protože je to věřící Žid, který neví, co má dělat, jde se poradit postupně za třemi rabíny. A ti mu vždycky řeknou něco jako: „Takový je život, věř v pomoc Nejvyššího“.
Seriózní muž plný suchého humoru končí příznačně po židovsku kopou otázek a žádnou odpovědí. Tak nějak se to má s Llewynem Davisem. Akorát že tentokrát se víc šetří vtipem a hlavní hrdina není moc sympatický, protože je to líné sobecké hovado.
Vizuálně je tenhle film skvělý. V barvě s šedivým oparem a super výpravou – není to, jako když režisér hraje hru na „jakože šedesátky“ a mezi kulisami trčí skříňka z Ikey. Opravdu jsme v šedesátkách – jen kolem neběhají květinové děti, nikdo zrovna není v drogovém rauši a policajti nerubají studenty na ulicích. Zkrátka šedivá nudná každodennost a v ní Llewyn Davis.
Toho hraje skvělý Oscar Isaac, kterého diváci ještě pořádně v žádné větší roli neviděli. A je to škoda, protože všechny vtípky rostoucí skoro mimoděk z posmívání se naivním tupounům okolo se rodí na Oscarově tváři, nesoucí všechno pohrdání světem.
V tomhle filmu neexistují typičtí coenovští mimoňové rozjíždějící bizarní akce. Llewyn Davis je vlastně sledem situací, v nichž hlavní hrdina putuje od jednoho průseru k druhému, od růžolícího folkaře-naivy, co na rozdíl od něj dovede sbalit producenta, po cynickou Carey Mulligan, kterou divák jen těžko pozná s dlouhými hnědými vlasy a cigárem v puse.
Taky jsou tu Justin Timberlake, John Goodman a F. Murray Abraham, který hrál Salieriho ve Formanově Amadeovi. Ti všichni provázejí Llewyna jeho putováním spolu s kocourem, co se příznačně jmenuje Odysseus. Do toho zní úžasné Davisovy písničky, pro které stojí za to tenhle film vidět – nebo si aspoň pořídit soundtrack.
Zbývá otázka, jaké že to Llewynovo nitro vlastně je, když se tak jmenuje celý film. Fór je v tom, že právě tohle se z vyprávění vůbec nedozvíme. Je tu jen kluk s talentem, neskutečná smůla a jeho neschopnost se sebou něco dělat.
Skončí se, kde se začalo, na konci diváci zahlídnou a uslyší taky jednoho sakra známého barda, ale pak už vlastně běží titulky. A tak si všichni říkají, kam tím Coeni vůbec míří?