V nitru Llewyna Davise
![](https://www.vmagazin.cz/wp-content/uploads/2021/05/v_nitru_llawina_davise-1024x683.jpg)
Tenhle film natočili bratři Coeni. Takže na něj chce jít každý, kdo má rád věci jako Fargo, Big Lebowski nebo Tahle země není pro starý. Což jsou snímky, v kterých hraje prim buď suchý černý humor, nebo jsou skvěle stylizované.
Llewyn Davis je mladý folkař, který se začátkem šedesátek protlouká New Yorkem. Dřív zpíval v duu se svým kámošem, ten ale umřel, tak rozjíždí vlastní kariéru. Už natočil sólovou desku, která se neprodává, tak aspoň zpívá po klubech, přespává u kamarádů a občas za někoho zaskočí v nahrávacím studiu.
Všichni folkaři, které Llewyn potkává po klubech, jsou nemožná uhlazená paka zpívající americké lidovky o lásce a těžkém životě. Usmívají se, mají košile upnuté až ke krku a pějí medovými hlásky. Llewyn se jim směje pod vousy a diváci s ním.
To on sedne k mikrofonu, spustí svoji písničku a člověk mu věří každé slovo, co vypustí z úst. Jenže zatímco uhlazenci se umějí prodat, jemu to nějak nejde. Llewyn je chlápek s pekelnou smůlou a slabou vůlí.
Tenhle film je trochu jako jedna z předchozích Coenovských věcí, Seriózní muž. V něm vystupuje vysokoškolský učitel matiky stíhaný jednou hrůzou za druhou. Protože je to věřící Žid, který neví, co má dělat, jde se poradit postupně za třemi rabíny. A ti mu vždycky řeknou něco jako: „Takový je život, věř v pomoc Nejvyššího“.
Seriózní muž plný suchého humoru končí příznačně po židovsku kopou otázek a žádnou odpovědí. Tak nějak se to má s Llewynem Davisem. Akorát že tentokrát se víc šetří vtipem a hlavní hrdina není moc sympatický, protože je to líné sobecké hovado.
Vizuálně je tenhle film skvělý. V barvě s šedivým oparem a super výpravou – není to, jako když režisér hraje hru na „jakože šedesátky“ a mezi kulisami trčí skříňka z Ikey. Opravdu jsme v šedesátkách – jen kolem neběhají květinové děti, nikdo zrovna není v drogovém rauši a policajti nerubají studenty na ulicích. Zkrátka šedivá nudná každodennost a v ní Llewyn Davis.
Toho hraje skvělý Oscar Isaac, kterého diváci ještě pořádně v žádné větší roli neviděli. A je to škoda, protože všechny vtípky rostoucí skoro mimoděk z posmívání se naivním tupounům okolo se rodí na Oscarově tváři, nesoucí všechno pohrdání světem.
V tomhle filmu neexistují typičtí coenovští mimoňové rozjíždějící bizarní akce. Llewyn Davis je vlastně sledem situací, v nichž hlavní hrdina putuje od jednoho průseru k druhému, od růžolícího folkaře-naivy, co na rozdíl od něj dovede sbalit producenta, po cynickou Carey Mulligan, kterou divák jen těžko pozná s dlouhými hnědými vlasy a cigárem v puse.
Taky jsou tu Justin Timberlake, John Goodman a F. Murray Abraham, který hrál Salieriho ve Formanově Amadeovi. Ti všichni provázejí Llewyna jeho putováním spolu s kocourem, co se příznačně jmenuje Odysseus. Do toho zní úžasné Davisovy písničky, pro které stojí za to tenhle film vidět – nebo si aspoň pořídit soundtrack.
Zbývá otázka, jaké že to Llewynovo nitro vlastně je, když se tak jmenuje celý film. Fór je v tom, že právě tohle se z vyprávění vůbec nedozvíme. Je tu jen kluk s talentem, neskutečná smůla a jeho neschopnost se sebou něco dělat.
Skončí se, kde se začalo, na konci diváci zahlídnou a uslyší taky jednoho sakra známého barda, ale pak už vlastně běží titulky. A tak si všichni říkají, kam tím Coeni vůbec míří?