Narovnej se!

Pamatuju si to, jako by se to stalo včera. Šlo o jeden z nejvíc traumatizujících zážitků v mém životě. Bylo mi asi tak třináct a půl, takže jsem byla už fakt velká holka. S rodiči jsme byli na výletě a procházeli jsme se po kolonádě v Mariánských Lázních, když jsem ho uviděla. Krásnej kluk. Fakt krásnej! Zpod příšerně dlouhé ofiny, kterou jsem si to léto vyvzdorovala, jsem po něm hodila okem a laškovně zamrkala, když jsme ho míjeli. A naprosto přesně v tu chvíli jsem dostala dloubanec do zad a moje maminka hlasitě pronesla větu, kterou jsem k smrti nenáviděla: „Narovnej se, máš záda křivý jako paragraf!“ Tenkrát jsem zrudla od čela až po kotníky a styděla se tak moc, že si do dneška tenhle okamžik vybavuju.

www.moliklub.cz

Moje maminka tohle dloubání do zad prováděla v době mé puberty velmi často a velmi ráda. A taky kdykoliv a kdekoliv. Před kamarádkami ze školy, na autobusové zastávce, na návštěvě u babičky. A já to nesnášela, obracela oči v sloup a odsekávala typicky protáhlým puberťáckým tónem, který je z fleku na pár facek: „Jééé, co jééé, nech mě!“ Ze svého „Co jééé?“ jsem naštěstí vyrostla relativně brzo. Myslím, že mi mohlo být nanejvýš osmnáct. A postupem času jsem se taky vážně naučila chodit s rovnými zády, uvolněnými rameny a zataženým břichem.   Dnes jsem si na ty máminy dloubance zase vzpomněla. Stalo se to, když jsem míjela nádherně okatou a moc hezky oblečenou holčinu. Jenže co to bylo platné, když byla nahrbená tak, že by se podle jejích zad daly tvarovat oblouky. Měla jsem obrovskou chuť jí dloubnout mezi lopatky a říct: „Narovnej se, máš záda křivý jako paragraf!“ Místo toho jsem se sama ještě trochu narovnala a moje přetrvávající pubertální dloubací trauma se zmenšilo na míň než polovičku.

Ale ten kluk byl fakt krásnej, abyste věděli!