Jak si znechutit a zpříjemnit dovolenou jídlem

(Reportáž z cest)Také se vám při slově dovolená vybaví kromě slunce, vody a pohybu dobré jídlo a pití? Když jsem se balila na cestu po vlastech českých a moravských, připravila jsem jídlo jen na první den cesty – přece nejedeme do žádných končin a něco na zakousnutí se vždy koupi dát. No jo, jenže jaké!

Ano, mám na jídlo vysoké nároky. Nechci jíst maso, které pochází z velkochovu ze zvířat nadpovaných bůhví čím, zeleninu mám raději čerstvou a sezónní, po těžkých jídlech typu smažák je mi v létě těžko. A že jsem si ho na letošní dovolené užila hojně.

Jeden ze smažáků, po kterém mi bylo opět těžko

Kopeček – restaurace s čerstvými pstruhy

Naše putování ale nezačalo vůbec špatně – naopak. První a druhou noc jsme strávili v hotelu a restauraci Kopeček v městečku Rájec-Jestřebí. Interiér ve stylu 90. let nejprve nechtěl nechat věřit, že ryby, na něž lákala venkovní cedule (losos) budou skutečně čerstvé. Jenže – dobrou restauraci kromě upraveného vchodu poznáte také z jídelního lístku. U těstovin, kam spěšně listuju téměř vždy, byla poznámka, že na přání lze připravit bez masa. Za to samozřejmě palec nahoru! Mé polo-vegetariánské srdce zajásalo. Nebudu muset kousky antibiotikového kuřete vybírat. A co víc – bramborové přílohy jsou připravované z brambor od místního soukromého zemědělce. Nejbáječnější však byla nabídka pstruha, protože je čerstvý z říčky Punkvy, tedy z nedaleké CHKO. Nicméně výlet do okolí Macochy jsme plánovali na druhý den, řekla jsem si, že pstruha ochutnám až poté, co uvidím krásu přírody, kde vyrůstá.

Výborné těstoviny – restaurace Kopeček, Rájec-Jestřebí

První den proto padla volba na těstoviny se zeleninou, které byly velmi povedené. Nerozvařené, zelenina křupavá, sypaná pravým parmezánem. A k pití nechybělo pivečko z místního pivováru v Černé Hoře – tak je to skvělé – vše lokální!

Pivo z místního pivovaru – velmi dobré, 12°

Druhý den večer přišel na řadu grilovaný pstruh, který se ještě nedávno proháněl čistými vodami. A to je na mase poznat. Na pstruhy mám čich a vycvičenou chuť. Neošálí mě, poznám, když je mražený. Tento nebyl. Navíc mu výtečnou chuť propůjčily čerstvé bylinky schované v jeho útrobách. Maso se jen rozpadalo a nádherně ho doplňovaly šťouchané brambory od místního zemědělce. Co víc si přát?

V Kapli – neopakovatelný genius loci

Při odjezdu jsme si říkali, že líp už být nemůže. Laťka je vysoko. Cesta z Moravského krasu na Vysočinu vedla nádhernou přírodou. Procházka kolem malebné krajiny v okolí Dolní i Horní Rozsičky a Strážku byla okouzlující – obilí začínalo zlátnout a vonělo.

Penzion v Kapli – pohled ze zahrady

Naše další noc měla být v penzionu V Kapli. Jak jsme ho vybrali? Byl první, který na nás vyskočil při klíčových slovech „ubytování Žďár nad Sázavou“. Očekávání žádné. Snad proto nám vyrazilo dech, když jsme vstoupili přes nenápadné dveře. Usměvavá slečna nám na přivítanou nalila sklenku bílého vína, kterou jsme usrkávali, zatímco si opisovala naše údaje… A pak nás dovedla po točitých schodech do příjemného pokoje… Prostorem prostupoval neopakovatelný genius loci.

Pohled na kavárnu V Kapli

Shodili jsme batohy ze zad a hladoví se vydali na večeři do města. V penzionu je jen kavárna a mohou nám připravit toasty, ale můj žaludek chtěl něco víc. Jdeme, pořád jdeme a jdeme… centrum daleko, po cestě dva zašpiněné lokály. Tak se vracíme. Žaludek už úpí a spílá mi. Unaveni si sedáme k masivnímu stolu. Objednáváme si toasty a víno. Vše je rychle připraveno, toasty jsou výborné, křupavé, obložené zeleninou. Víno rychle mizí a skromnou, ale výbornou večeři, dovršíme nejlepším tiramusu, které jsme kdy jedli.

Spokojeně spíme a pod dveře se nám line vůně domácího koláče, který se zrovna peče v troubě. Kavárna V Kapli je totiž proslavená také díky každodenně čerstvým koláčům!

A to ještě nevíme, co nás čeká u snídaně. Müsli, ovoce, bílý jogurt, domácí džem s kousky jahod. A na závěr nám pan majitel přinese palačinku. Nechce se nám, ale musíme jet dál… Škoda, že jsme v tomto penzionu strávili jen jednu noc. Bude to místo, kam se vždy rádi vrátíme.

U snídaně bylo krásně prostřeno – V Kapli

Dobruška zklamala…

Poslední dvě noci strávíme v Dobrušce. Přijeli jsme unaveni, ale těšili jsme se na město jednoho z významných českých obroditelů. Domek F. Vl. Heka nám učaroval. Malebná chaloupka… Ale co nás rozčarovalo, byla skutečnost, že najíst se v tomto městě bude problém. Prý je to rizikové a nejlépe uděláme, když se vydáme do nedaleké vesničky Pulice do hospody Pod Lipami. No jo, jenže večer se jen a jen griluje. Bez ryb a bez zeleniny (prý se na vesnici zelenina nejí, řekl grilující vtipálek). Muž si objednává hovězí hamburger a já si dávám alespoň dobré pivo.

Vrátíme se zpět do Dobrušky a zkoušíme jednu ze dvou hospod na náměstí, kde se vaří. Objednávám pizzu Margharitu a doufám, že na tom není moc co zkazit. Jenže je – po 45 minutách mi číšník na stůl předkládá pizzu, na které je na plátky nakrájená napodobenina šunky a pár kousků ananasu. Říkám, že to není Margharita. „A vadí vám to?“ odpověděl. „Ano, vadí.“ Platíme, hladovím a večer zakousnu dva zapařené rohlíky, co nám zbyly od včera.

Na dobré jídlo do Polska

Polsko rulez!

Ještě že další den na oběd v Dobrušce zůstávat nebudeme. Čekají nás Orlické hory, výšlap na Deštné a pak rovnou Polsko. Je to dobrá volba. Restaurace v centru města Klodsko vypadá dobře, ceny jsou jako u nás… Není co řešit. Ochutnávám výborné těstoviny pomodoro. Když se chcete dobře najíst, neuškodí zajet si do Polska!

Po těch několika dnech cestování a stravování po českých a moravských hospodách jsem měla trochu rozhozený žaludek. Dvakrát mi nezbylo nic jiného, než si dát smažák, protože jsem nechtěla riskovat nechutný salát nebo rozvařené těstoviny. Dvakrát jsem raději snědla jen suché rohlíky. Jenže na druhé straně stojí dvě výtečné večeře v restauraci Kopeček, nepřekonatelná snídaně v penzionu V Kapli… Alespoň částečně se česká gastronomie zlepšuje.

Štítky: jídlo, recenze, restaurace