Elsa Schiaparelli

Narodila se do šlechtické intelektuální rodiny v Římě, kde pohodlně žila v rodinném paláci Corsini. Matka byla neapolská aristokratka a otec byl slavný učenec a správce středověkých rukopisů. Právě díky svým rodičům tíhla Elsa Schiaparelli k umění.

Navrhování šatů pro mě mimochodem není profese, nýbrž umění.

Elsa Schiaparelli (Móda, s. 296).

V letech 1919 až 1922 žila v New Yorku, kde pracovala jako autorka a překladatelka a kde také porodila svoji jedinou dceru.

Před touto cestou v roce 1914 se stala manželkou hraběte Williama de Wendta de Kerlor. Manželství nebylo zrovna idylické. V době svého pobytu se seznámila s významnými umělci, jako byl Marcel Duchamp nebo Man Ray.

Po čase stráveném v cizině se Schiaparelli vrátila do Evropy jako svobodná matka. A v Paříži se představila jako nová módní návrhářka. Roku 1929 představila svou první kolekci ve svém vlastním butiku na rue de la Paix.

V roce 1934 otevřela módní dům na Place Vendome. V třicátých a čtyřicátých letech se zde scházela společnost opravdu různorodá. Od aristokratů přes turisty, novináře, umělce až po budoucí hlavy států.

V jistém smyslu by se Elsu Schiaparelli dalo označit za protiklad nejznámější módní návrhářky Coco Chanel. Typickou barvou pro její návrhy a i vzniklé modely byla svítivě fuchsiově růžová, tímto se pochopitelně odlišovala od jiných návrhářů, kteří tvořili své šaty v klasických barvách.

Do očí mě udeřila barva: Jiskřící, nemožná, drzá, příjemná a plná energie. Šokující barva, ryzí a nezředěná.

Elsa Schiaparelli (Móda, 2014, 20 s.).

V meziválečném období se v Paříži módě opravdu dařilo. Móda a umění žilo ve společné harmonii a právě těchto momentů si užívala i samotní Elsa.

Ve společnosti umělce Salvadora Dalího tvořila své šaty pod vlivem surrealismu a vytvářela někdy až bizarní modely. Spolu s ním stvořila například velmi známý langustový obleček nebo kabát ve tvaru psacího stolu s kapsami jako zásuvkami.

Právě tyto výstřední a avantgardní modely je proslavily a Elsa se možná díky nim stala miláčkem pařížské smetánky. Její první kreací, kterou si získala mnoho zákaznic, byly ručně upletené černobílé pulovry s falešnou mašlí.

Pro výstřední Shiap přicházela inspirace odevšud. Od umění odlišných kultur i samotného lidského těla. Velmi oblíbené a pro její tvorbu významné jsou i šaty s obrazy koster odpovídajících žebrům jejich nositelek. Díky tomu pak šaty vypadaly, jako rentgenové snímky.

V roce 1940 dostala medaili Neimana Marcuse za vynikající práci na poli módy. Jako i jiné návrhářky a návrháři musela Elsa v roce 1941, v době druhé světové války, opustit Paříž a odcestovat zpátky do New Yorku.

Zde žila do roku 1944 a po skončení války se vrátila zpátky do města módy, kde znovu otevřela svůj módní dům. Doba však už byla jiná, v módě byl „New Look“ od Diora a Maison Schiaparelli se potopil do dluhů.

Dluhy donutily návrhářku podnik v roce 1954 zavřít. Samotná návrhářka zemřela o necelých dvacet let později, ale její odkaz nezůstal zapomenut a stejně tak ani ona.

Elsa Schiaparelli je považována za jednu z nejkultivovanějších a zároveň nejvýstřednější módní návrhářek 20. století. Vděčíme jí za mnohé, například barevné zipy, které začala jako jedna z prvních používat.

Vymyslela i gumové kalhotky pro tenistky, kombinovala sport s formálním oblečením. Typické pro ni byly turbany a doplňky v podobě emailových náhrdelníků a náušnic či náramků z plexiskla.

S úmrtím Elsy Schiaparelli upadl po čase i její slavný módní salon v zapomnění, avšak pouze po krátký čas. V současnosti je jméno Schiaparelli stále více k vidění, a to díky dvěma významným mužům.

Prvním je Diego della Valle, který v roce 2005 koupil „zchátralou“ firmu a získal její práva, aby obnovil jméno módního domu Schiaparelli. Druhým mužem je italský návrhář Marco Zanini, který byl jmenován hlavním návrhářem módního domu Shiaparelli a sklízí jeden úspěch za druhým.

Často jsou se jménem Elsa Schiaparelli spojováni další návrháři, jako je věhlasně známý Hubert de Givenchy nebo Pierre Cardin, u kterých se pak učil i Karl Lagerfeld.

Použitá literatura: Móda. 1. vyd. Praha: nakladatelství Knižní klub, 2013. 480 s. ISBN 978-80-242-4170-8.