Ikea na vlastní kůži: Omládla jsem o čtvrt století

Pravidlo první: Když kupujete novou kuchyň, nechte to na jaro. Koupit kuchyň v září znamená, že vám ji domu dovezou v půlce listopadu. A to znamená, že vy se v půlce listopadu konečně dokopete k tomu, že je potřeba koupit strašnou spoustu nesmyslů, bez kterých by se nedalo v nové kuchyni existovat. A proto vyrazíte do Ikey. Pravidlo druhé: Nikdy nejezděte do Ikey v případě, že je sobota,  období slev a Vánoce za dveřmi! NIKDY! Obchoďák na okraji Prahy dnes obsahoval tak šílenou spoustu nakupujících, že se v tom davu vážně nedalo snad ani dýchat. Pravidlo třetí: Nikdy si neplánujte, že nakoupíte to, co má Ikea v katalogu. Začalo to v koutku, kde mají kuchyňské doplňky. Chtěly jsem (s maminkou, která tu novou kuchyň má) koupit takovou tu tyč nad pracovní plochu, na kterou se věší všechny ty držáky papírových rolí a kořenek, odkapávače a háčky na zavěšení čehokoliv. Chtěly jsme tyč Grundtal dlouhou 120 centimetrů. Potom, co jsem prolezla všechny regály v okruhu deseti metrů, jsem se šla zeptat prodavače, kde že tu tyč najdu. Prý nenajdu, protože tyč není. Bude v pondělí.

Tak jsme zamířily o kus dál pro krycí panely za kuchyňskou linku. Panely jsme si prohlédly, vybraly a otázaly se prodavače, kde je najdeme. Řekl nám, že ty, co chceme, nemají v prodejně na Zličíně, ale jen na Černém Mostě. A ty lišty, co se do nich ty panely upevňují, mají zase ve skladu ve Stodůlkách. O 45 minut a dvanáct kilometrů v uličkách obchoďáku později jsme v oddělení koupelen narazily na úžasné věšáčky. Opět následovalo propátrání regálů široko daleko a dotaz na prodavačku, že jedno balení chceme, ale není k nalezení. Prodavačka mě odvedla o půl kilometru dál k počítači, kde zjistila, že věšáčky mají. Že jich mají dokonce 44 balení. Pak se mnou běžela zpátky toho půl kilometru a jala se hledat. Hledala poctivě. I záchodové štětky vyházela z police, jestli náhodou věšáčky nejsou schované za nimi. Nebyly. A tak se vydala hledat prodavačku, která by u sebe měla mobil. Měla ho až ta čtvrtá. Ta si napřed musela vyřídit hovor s kolegyní, protože se domlouvaly na kafe, pak mobil půjčila té „naší“ prodavačce a ta začala obvolávat kolegy. Nakonec zjistila, že věšáčky skutečně mají, skutečně jich mají 44 balení, jenže všechny  v inventuře. Takže nám je prodat nemůžou.  Budou k dispozici příští týden. U závěsného květináče (on je to tedy správně odkapávač na příbory, ale mně v něm na liště v kuchyňské lince krásně rostou bylinky), na který jsem si brousila zuby, už mě vůbec nepřekvapilo, že není.

A nebyla ani digestoř, která podle internetového katalogu na skladě taky měla být…. Díky obchodnímu domu Ikea jsem se vrátila v čase o pětadvacet let zpátky. Tolikrát za jeden den slyšet „Nemáme,  vyprodáno, ptejte se příští týden,“ to se fakt dneska už asi moc nezažije. Pamatuju si to jen ze svého velmi velmi útlého dětství. A dnes  jsem si ty chvíle prožila znovu.

Na Ikeu jsem ale nijak nezanevřela. Mám skvělé zarážky na knihy a bezva struhadlo a maminka má do kuchyně nakonec taky snad skoro všechno, co jsme plánovaly. A pro ten zbytek tam zajedeme po Novém roce. Teda, až skončí vánoční výprodeje. Na další davové šílenství mezi lovci slev fakt už nemám.