NITZAN MINTZ & DEDE, street umělci z Tel Avivu
Nitzan Mintz je básnířka a umělkyně, která vystudovala výtvarné umění a kreativní psaní na Minshar College. Dede získal vzdělání na Bezalel Academy v Jeruzalémě a jeho poznávací značkou jsou náplasti, které kreslí úplně všude.
Oba jsou plní energie, zároveň je v nich ale určitá skromnost, kterou doplňují velkou upřímností. Jejich práci bylo možné vidět od 22. do 29. října 2016 v JEDNA DVA TŘI Galerii na Petrohradské 13 v Praze, nebo na pražských zdech (Milíčova 13, Praha Žižkov).
Během vaší přednášky v Českém centru v Praze jste oba zmínili roky strávené v armádě jako určitý začátek vaší tvorby. Mohli byste to nějak přiblížit? Jak jste se cítili během povinné služby?
Dede: Armáda mě hodně ovlivnila jako člověka, takže na mou tvorbu měla samozřejmě také velký vliv. V armádě je všechno pevně dané, neustále ti někdo říká, co máš dělat, dostáváš rozkazy. To mě samozřejmě svazovalo a postupně jsem tak hledal způsob, jak z toho ven.
Umění, jako způsob jak se můžeš vyjádřit, toho bylo součástí. Byla to moje malá forma protestu, protože jinak jsem toho moc dělat nemohl.
Několikrát jsem byl i v armádním vězení, protože jsem neuposlechl rozkazy nebo jsem kreslil na všechno možné na základně. Ze začátku to byly spíš takové vtípky jako „ZAKÁZÁNO“. To jsem psal úplně na všechno, protože mi přišlo, že nemůžeme vůbec nic. Prostě jsem se snažil trochu si upravit pravidla a získat tak víc prostoru sám pro sebe.
Kreslil jsem ale už mnohem dřív, ještě před armádou. Když mi bylo 13 nebo 14, sprejoval jsem třeba na budovu školy. V té době jsem to samozřejmě ještě nevnímal jako umění, to vůbec. Spíš jsem měl radost, že si můžu dělat, co chci. Pomalu se mi pak začal tříbit styl a snažil jsem se sdělit nějaké poselství.
Nitzan: Moje začátky jsou taky spojené s vandalismem. Bylo to ještě před armádou, když se se mnou v sedmnácti rozešel můj kluk. Byla jsem z toho úplně hotová. Vzala jsem svoji kamarádku a celou noc jsme sprejovaly naše kresbičky a nápisy po Tel Avivu.
To byl můj první kontakt se street artem a bylo to skvělé, prostě adrenalin a totální svoboda. Hrozně mi to pomohlo se z toho vztahu dostat. Konečně jsem se cítila znovu naživu.
Básně jsem psala hodně vždycky, ale během armády ještě víc. Byla jsem úplně udušená. Vidím to tak, že jsem se, stejně jako po rozchodu, chtěla cítit naživu.
Tak jsem psala a psala, a když jsem konečně přijela na víkend domů, vzala jsem kusy dřeva, moje básně a šablony a poprosila jsem tátu, aby mi je pomohl přibít na jeden z hlavních bulvárů v Tel Avivu. Vůbec na nic se neptal a prostě to udělal. Bylo to legrační.
Už jsem se vás jednou ptala, jak moc je pro vás důležitý fakt, že pocházíte z Tel Avivu. Oba jste odpověděli, že je to pro vás naprosto zásadní. Co je tak zvláštního na Tel Avivu?
Nitzan: To je hrozně velká otázka, odpověď by vyšla možná na celou studii. Vyrostla jsem v jižním Tel Avivu, což byla dost zanedbaná čtvrť. Teď už to tak není, ale tehdy to byla opravdu díra. Pořád tu čtvrť vidím před sebou, tak jak byla, rozpadající se, plná chudých lidí a špinavých ulic.
Rozhodně to ovlivnilo způsob, jak se teď na věci dívám. Věci nebo budovy, na které chci psát, jsou přesně ty, které si pamatuju z dětství. Tel Aviv má skvělou energii, pořád se tam něco děje, spousta zajímavých akcí a občas i dost podivných.
Dede: Tel Aviv mě hodně ovlivnil. Chodím pěšky, vlastně pořád, takže znám skoro každou ulici, každý roh. Je to pro mě domov, bezpečné místo. Každá čtvrť vypadá jinak, stejně jako její obyvatelé. Je to hrozně dynamické město.
Tel Avivu se někdy přezdívá Bílé město. V mojí představě vaše slova a barvy narušují ten bílý prostor. Používáte jiný přístup, když cestujete a tvoříte v jiných městech v zahraničí?
Nitzan: Vždycky je to spíš o nějakém specifickém charakteru konkrétního místa a jeho okolí. Nepřemýšlím většinou nad městem jako nad celkem. Nejprve vidím stěnu a pak koukám po okolí. Takže moje perspektiva se odehrává v mnohem menším měřítku.
Dede: Samozřejmě, že charakter daného města určuje i to, co vytvořím. Tel Aviv bych nenazýval Bílým městem, teď je spíš šedé. Je hrozně jednoduché tam najít šedá a zapomenutá místa, na která můžeš malovat. Tady v Praze je to daleko těžší, všechno je nově natřené a zrekonstruované.
To mi říkala jedna kamarádka z Izraele, že nemáme peníze na budování armády, protože všechno dáváme do opravy historických budov.
Dede & Nitzan: Přesně tak to vypadá!
Vybíráte si místa, která můžeme označit za „leftovers“ a dáváte jim nový smysl a účel. Podle mě je v tom hodně naděje a taky velký kus humoru. Co vás na takových místech přitahuje?
Dede: Máme k tomu spoustu důvodů. Může to být tvar, to, jak jsou zničená, odpadávající barva, okolí, nebo prostě historie dané stavby.
Chybí vám vaše díla potom, co je někdo přemaluje, nebo nějakým způsobem zmizí?
Dede: Občas mi to je líto. Ale musíš se naučit věci nechat být. Pokud tvoříš na ulici, může se stát cokoli. Může ti to někdo přemalovat ten samý den. Musíš se s tím poprat. Přesně kvůli tomu si všechno fotím, protože nic jiného ti pak nezbyde. Takhle vlastně vznikla moje kniha. Snažím se dokumentovat všechno, co dělám.
Existují ještě nějaká vaše hodně stará díla?
Nitzan: Ano, existují a ne vždycky jsem za to ráda. Občas někde vidím svou starou věc a zjistím, že už to prostě nejsem já. Není to aktuální. Takže bych si i trochu přála, aby je někdo přemaloval. A pořád nic!
Ve své tvorbě se zabýváte hodně osobními tématy, ale taky sociální problematikou a politikou. Považujete se za aktivisty? Myslíte si, že by umění mělo být aktivistické?
Dede: Nemyslím si, že by naše tvorba byla aktivistická, spíš bych řekl akční. Udělat něco na veřejnosti od tebe vyžaduje hodně akce. Je to akční umění a není to vždycky pohodlné. Je ti zima, trvá to dlouho, je to nelegální. Vystupuješ ze své komfortní zóny. Takže samotná akce je vlastně umění.
Nitzan: Nechodíme protestovat s transparenty. I když musím říct, že máme spoustu aktivistických kamarádů. Hodně z nich jsou třeba levicoví aktivisté, feministky a další. Ale my máme jiné důvody, proč děláme to, co děláme. Naše tvorba je víc strukturovaná, má víc dimenzí, je to mnohem osobnější.
Nemyslím si, že by se mělo říkat, jaké by umění mělo být. Ať si každý dělá, co chce. Samozřejmě se jako umělec musíš o něco zajímat, ale to neznamená, že to musí být nutně politika.
Jaké jsou ohlasy na vaše díla? Co na ně říká veřejnost?
Dede: Řekl bych, že většinou hodně pozitivní a spousta lidí nás podporuje a pomáhá nám se vyvíjet. Ale občas se setkáme i s určitým druhem závisti.
Nitzan: Přesně tak, většina lidí nám fandí, ale samozřejmě občas se negativní reakci nevyhneš.
Dede: Musíme s tím počítat, když děláme ve veřejném prostoru. Pak taky každý může vyjádřit svůj názor. Takže jsme si zvykli.
Existují v izraelské společnosti nějaké hranice, které nemůžete překročit?
Nitzan: Ne vůbec, v Izraeli je to naprosto otevřené. Můžeš dělat cokoli, co si zamaneš. Samozřejmě když třeba vyvěsíš na Facebook nějaké vyjádření proti izraelské pravici, strhne se k tomu šílená diskuze. Ale tohle já nedělám. Moje věci nejsou provokativní explicitně.
Myslím si, že je tohle typická situace pro Izraelce. Pokud jsi z Izraele, všude se tě hned ptají na tvoje názory na izraelsko-palestinský konflikt a politiku. Každého to zajímá.
Dede: Přesně tak. Když děláme přednášky nebo třeba během vernisáží, pořád se nás na to někdo ptá. Ale abych řekl pravdu, mě tohle moc nezajímá. Nechci se zanášet.
Nitzan: Já třeba čtu každé ráno noviny a pokaždé jsem z toho v depresi. Je to docela únavné. Ale mám spoustu dalších věcí, co řeším! Moje hlava je můj problém. Občas mám paranoidní myšlenky a jsem dost obsesivní. Moje tvorba je vlastně taky svým druhem obsese.
A zároveň forma terapie?
Nitzan: No ale nepomáhá to! I když vlastně, když nad tím tak přemýšlím…Občas mám třeba pocit hrozné tíhy a napíšu o tom báseň. A najedou je to fuč. Takže vlastně máš pravdu.
Dede: Mně moje práce pomáhá hodně. Když maluju, jsem v úplně jiném světě, jiném vesmíru. Je to taky obsesivní, opakuju věci znova a znova. Kreslím malé části, vystřihuju, řežu, všechny ty detaily. Trvá to někdy celé dny. Jsem jako v tranzu.
Dede, máš sbírku věcí, které se jmenují Autobiografie. Co konkrétně tím myslíš? Jsou tam zvířata, některá z nich bojují, některá utíkají, nebo se snaží uletět. Má to co dělat s tvým prožíváním, s tvými emocemi?
Dede: Všechno co vytvořím, má v sobě kousek mě. Myslím, že většina lidí řeší ty stejné problémy, sdílíme svoje obavy. Díky tomu se může kdokoli na moje zvířata napojit.
Zvířata pro mě taky představují určitý prostředek přenosu, ať už emocí, nebo vyloženě touhy dostat se jinam. Většinou hledají nějaké lepší místo pro život, bezpečnější. Stejně jako já. Abych pravdu řekl, nemůžu se smířit s izraelským systémem. Přijde mi, že musí existovat nějaký jiný způsob, jak řešit problémy.
Vaše nová velkoformátová malba na jednom z žižkovských domů, kterou jste vytvořili společně, představuje dva kozorohy (v hebrejštině yael- typické zvíře pro Negevskou pouštní oblast). Nebojují spolu, spíš vypadají jako v symbióze. S ohledem na připojenou báseň to vypadá, že se jeden obětuje pro druhého. Je v tom hodně lásky, ale současně i určitá vzdálenost.
Nitzan: Je to určitě hodně chladná malba a je v ní hodně napětí. Není to o vztahu dvou lidí, ale o mně a mém snu. Ten sen je hodně velký, tak velký, že vyplňuje celou místnost, takže v něm není dost vzduchu pro nás oba. A já si musím vybrat, jestli přežiju já, nebo sen. A vybrala jsem si sen.
Dede: Kreslím kozorohy hodně často. Jsou to plachá zvířata, dokonce tak plachá, že když běží, mají hlavu otočenou dozadu. Pořád očekávají nějaké nebezpečí.
Nitzan: Jsou to prostě židovská zvířata! (oba se smějí)
A jsi i ve skutečnosti připravená se obětovat pro svůj velký sen?
Nitzan: Myslím, že jsem to už udělala. Obrazně řečeno jsem obětovala, nebo spíš věnovala, svou duši i tělo umění.
Jste spolu už 4 roky a v podstatě všechno sdílíte: původ, zkušenost z armády, ateliér, dokonce spolu tvoříte. Jak se navzájem ovlivňujete? Je teď něco jinak, než když jste nebyli pár?
Nitzan: Nejsme manželé, ale oba dva to bereme tak, jako bychom byli. Hodně si pomáháme, a to i fyzicky. Rozhodně jsme se vzájemně ovlivnili v tom, jak vnímáme svět kolem sebe.
Samozřejmě každý děláme svoje věci, ale Dede je vždycky první člověk, který čte moje básně. On se mě u svých návrhů taky vždycky ptá na názor. Někdy se kvůli tomu dokážeme i pohádat. Chci, aby byl čím dál lepší! Ale vzájemná kritika je součástí našeho vztahu a myslím, že je to pro zdravý vztah důležité.
Dede: Rozhodně jsme se společně hodně posunuli.
Co chystáte na nadcházející výstavu v Praze?
Nitzan: Říkáme té výstavě „Překážka“. Taková ta, jak přes ní skáčou běžci nebo koně. Je pokrytá slovy a je v tom i takový černý humor, protože přes ní není kam skočit. Za ní jsou totiž zavřené dveře.
Celá instalace má asi pět částí. Všechny objekty jsou z recyklovaných odpadků, které jsme našli v Praze. Vytvořili jsme je speciálně pro prostory našeho rezidenčního místa.
http://www.nitzanmintz.com/
http://www.imdede.com/
http://www.petrohradskakolektiv.com/
Publikováno: 23. 6. 2019
Dlouhodobě se věnujeme psaní článků o zajímavých tématech. Každý článek píšeme tak, aby byl co nejsrozumitelnější a nejjasnější. Soustředíme se na doporučení, recenze a informativní články. Za cíl si klademe tvorbu nejkvalitnějších článků na internetu.
Více
