Martin Hradecký – muž, kterého je třeba znát
Martin je expert na kulturu, jeho názory mají hlavu a patu, jeho rozhled nekončí u českých hranic. Je redaktorem Elle, Filmstage a dalších médií. Má styl. A pamatuje si ho i Kate Moss.
Proč je pro tebe Kate Moss taková model modla?
Kate dělá můj svět hezčím a zábavnějším. Má pro mě prostě TO, co ostatní modelky nemají, nebo aspoň ne v takové míře. Kate je jenom jedna. Baví mě její image špatné holky, kterou nikdy nepotřebovala v modelingu odhodit nebo se z ní nějak zpovídat. Naopak.
Baví mě její celkový styl. Baví mě, s kým se přátelí. Baví mě, že „jen“ jako modelka dovede hodně důrazně ovlivňovat popkulturu. A vlastně se o to ani příliš nesnaží, všechno s ní a kolem ní se děje tak trochu mimochodem, její podstatou. O tom jsem se ostatně přesvědčil při našem osobním setkání. S Kate je velká legrace. A ještě dlouho bude. Na to si klidně vsadím.
Chci vědět všechno o vašem setkání, hlavně o tom na balkóně, kdy jsi jí připálil cigaretu!
Minulý rok, září, Londýn, Rimmel slaví deset let spolupráce s Kate jako jeho tváří. Šéfredaktorka ELLE Andrea o mojí veliké náklonnosti ke Kate samozřejmě ví a do Londýna mě posílá. Jsem štěstím bez sebe! Akce je to velkolepá, já se s Kate jako jediný z Česka setkávám osobně k rozhovoru.
Zážitek největší, i když z pozice novináře to žádná výhra vlastně nebyla. Kate se ten den totiž nechtělo mluvit. Zkoušel jsem na ni, co se dalo, otázky jsem si tahal až z paty, ale Kate se jen smála a odpovídala jedním slovem, maximálně občas vyplodila větu holou.
Nakonec z toho ale pro ELLE myslím vznikl docela vtipný článek–reportáž, soudím aspoň podle ohlasů, které jsem následně dostal. Takže zase – díky, Kate!
Po novinářském odpoledni následuje večer veliká party v té slavné bývalé londýnské elektrárně. Kate přilétá vrtulníkem, tancuje mezi lidmi, pije jedno šampaňské za druhým, skvěle se baví. Stojím na balkoně, kde se kouří, Kate přichází taky na cigaretu, vidím, jak se hrabe v kabelce a nemůže najít zapalovač.
Zhluboka se nadechnu, přitočím se k ní a připaluju. Ona si mě z odpoledne pamatuje, což hodně polechtá mé sebevědomí, prohodíme pár vět, pak se usměje. Z Londýna druhý den odlítám a jsem stále v menším transu.
Co si myslíš o českém vkusu?
Ufff! Jezdíš občas v pražské hromadné dopravě? Díváš se občas na televizi? Posloucháš česká rádia? Dá se snad myslet si o tom většinovém něco jiného? Vždycky, když o něm přemýšlím, což se děje poměrně často, dostanu se bez důraznější odpovědi zpět na začátek. Bohužel bez smysluplné odpovědi. Takový bludný kruh to je.
Co tě v poslední době nejvíc potěšilo a co nejvíc rozčílilo?
Těší mě spousta věcí. Jak roste a zlobí moje neteř Anička, že mám skvělou rodinu, že jsem obklopen inspirativními lidmi, od kterých se mám pořád co učit. Že žijeme ve svobodě, i když si někdo myslí opak. Že můžu zrovna teď dělat to, co mě baví ze všeho nejvíc. Že pořád vychází spousta dobrých knih, vzniká dobrá hudba, občas výjimečný film. A že tohle všechno už můžeme brát jako samozřejmost.
Kdybych měl být konkrétní, z nových knih mě potěšil, byť jinak mezi jeho nadšené fanoušky nepatřím, Salman Rushdie a jeho vzpomínky na léta v klatbě fatvy Joseph Anton, a taky nové romány mých oblíbenců Petera Høega a Zadie Smith. Nejvíc a nejraději teď poslouchám návrat No Doubt, novou Bat For Lashes a druhou desku milovaných The xx.
Pokud jste v kině ještě nebyli na Ondříčkově Ve stínu, určitě to napravte. Konečně český film, který se světem komunikuje rovnocenně. A taky Holky na tahu. Život vám určitě nezmění, ale mě osobně ten nekorektní humor a návrat Kirsten Dunst do komedie pobavily hodně. Já mám vlastně radost z tolika věcí!
Rozčílily mě výsledky krajských a senátních voleb, to je jasná věc. Rozčílila mě osoba jménem Irena Obermannová, která se prostřednictvím plátku Instinkt a neskutečně nevkusného titulku „Havel byl srab“ po necelém roce ozvala, aby publikum znovu oblažila svými „pravdami“ o údajném vztahu s tím, kterému přece všichni vděčíme za tolik a který už teď navíc nemůže nic namítat. To je nedůstojnost absolutní!
Rozčiluje mě většina současných českých filmů, v poslední době suverénně nejvíc filmařsky, scénáristicky i herecky naprosto impotentní Svatá čtveřice dua Hřebejk – Viewegh, šmíra panující v současné české seriálové tvorbě, to, že se komerčně neustále daří normalizačním příšerám s Michalem Davidem v čele.
Rozčiluje mě, že na Hradě je ten, kdo tam je. A rozčiluje mě, že budoucí vyhlídky v tomto směru pro nás nejsou nikterak nadějné.
Existuje podle tebe nějaký nesmrtelný model nebo módní inspirace, která nikdy nevyjde z módy?
Tuhle otázku bych raději přenechal v tomto směru povolanějším. Nejsem expertem na módní trendy, i když je samozřejmě sleduju, protože mě móda baví jako kulturní odvětví. Ale vnímám ji spíše z pozice nadšeného pozorovatele než zasvěceného hodnotitele.
Ale dobře, pokud bych měl být konkrétní, za nesmrtelné určitě považuju klasické sako Bar a ženskost siluety módního domu Dior, baví mě bezbřehá hravost belgického Maison Martin Margiela – z jeho retrospektivní kolekce pro H&M, která bude k dostání od půlky listopadu, jsem naprosto na větvi.
A obdivuju minimalistickou módu – v poslední době mě v tomto směru nadchla poslední kolekce Hanky Zárubové, prezentovaná na nedávném Designbloku.
Myslím, že jsi nejpilnější čtenář, kterého znám! Dokonce bych si troufla tvrdit, že ve facebookové skupině „Co čteme“ jsi už legendou. Proč máš literaturu tak rád?
Protože od malička byly knihy naprosto přirozenou součástí mého života. Za to vděčím hlavně svým rodičům, své babičce a později své skvělé středoškolské profesorce literatury, paní Fišerové.
Protože jsem neustále zvědavý na další a další příběhy těch druhých. Protože miluju nekonečné diskuse o knihách a protože mám kolem sebe dost lidí, se kterými můžu tuto svou zálibu provozovat. Protože literatura nic nevnucuje a vše záleží na fantazii každého z nás.
Co to je vlastně za otázku??? Kdyby nebylo knih, nikdy bych nepotkal Garpa, nikdy bych se nedojal nad osudem Sophie, nikdy bych neměl Babičku.
Chtěl jsi někdy napsat vlastní román?
To je podle mě sen každého vášnivého čtenáře. Doufám, že ho jednou proměním ve skutečnost, jen ještě přesně nevím kdy. Téma už samozřejmě mám, ale to ještě není pořádně zralé. Zatím své literární touhy ukájím na útvarech menšího rozsahu a jiného žánru. A to mi v tuto chvíli vlastně bohatě stačí.
Kdybys mohl cokoliv na světě – co bys dělal, kde bys žil, koho bys tam potkával a jaké by tam bylo počasí?
Když to já takhle moc neumím… Já se těším z toho, co a kde právě žiju, a vědomě nehledám žádné alternativy, ač sny samozřejmě mám. I když si často stěžuju a někdy i hodně kritizuju, miluju Prahu a Česko, mám tu své milované lidi a oblíbené věci, bez kterých se nechci obejít. Aspoň zatím.
Navíc dost nemám rád cestování. Takže o životě někde jinde vlastně ani nedokážu snít, protože mě okamžitě začne stresovat představa samotného přesunu tam. Jedno vím ale jistě – čtyři roční období by tam být musela. A taky by tam museli umět langoše, tatarku a krupicovou kaši, přesně tak, jak ji umí moje maminka.
Umíš vařit?
To už se o tom někde vypráví? Myslím o mé nechuti k přípravě jakýchkoliv pokrmů? Pominu-li horké nápoje, dokázal bych pohostit vajíčkem natvrdo a krupicovou kaší. Netrap mě v mém případě naprosto nepřípadnou otázkou, prosím. Jsem manuálně extrémně nešikovný, neumím doma vyměnit ani těsnění v kohoutku a ve škole jsem měl výkresy rozpatlané vždy nejvíc ze všech.
I když musím se k něčemu přiznat. Na jaře vydala moje kamarádka Dita Pecháčková skvělou kuchařku Deník Dity P. První kuchařka, kterou jsem nejen začal listovat, ale přečetl ji od začátku do konce. A její rodinný koncept i nepřeplácaně složité recepty se mi zalíbily natolik, že jsem si sám pro sebe zkusil dvě jídla udělat.
Pravda, vajíčková pomazánka a salát z červené řepy vykazují předškolní úroveň a fotce v Ditině knížce se moje výtvory nepodobaly ani při zapojení té nejdivočejší fantazie, ale jíst se to náhodou dalo! Takže já vlastně vařit umím!
Co tě na tvé práci nejvíc baví?
Na jaké práci myslíš? Dělám toho teď trochu víc. Na psaní do časopisů? Že to je stále dobrodružství, protože nikdy od začátku nemám přesnou představu o tom, jak bude konkrétní věc textově nakonec vypadat. Protože se díky psaní setkávám s lidmi, které bych jinak asi nikdy nepotkal.
A nemusím psát tak úplně „na objednávku“, protože mi Andrea Běhounková, šéfredaktorka ELLE, věří a o výběru témat a lidí, se kterými budu dělat rozhovor, s ní můžu vždycky přinejmenším diskutovat. Stejně tak Šimon Šafránek, šéfredaktor časopisu FILMSTAGE, pro který občas taky píšu.
Vyjadřovat se slovem je prostě moje vášeň, bez které už a zatím prostě nemůžu existovat. Momentální nutnost přežití. A pracovat pro ELLE je pro mě navíc velká prestiž, všichni víme, jak šel ten časopis v posledních dvou letech nahoru. Být v Andreině týmu je neustálá výzva! Nemluvě o tom, jak moc mě baví být a něco vytvářet s partou lidí, která momentálně v redakci je.
S kým by ses chtěl v rámci tvé práce setkat a třeba s ním udělat rozhovor?
Na ty žijící tu není prostor, těch jsou opravdu pořád zástupy a já doufám, že ještě nějaké to štěstí potkat se s některou nebo některým z nich mít budu. Takže budu stručný – Václav Havel. Potkal jsem se s ním sice několikrát, ke smysluplné otázce ale nikdy nesebral odvahu. Teď už bych si snad troufnul. Ale třeba o politice bychom nemluvili, ptal bych se ho jen na samé krásné věci.
Máš rád podzim?
Moc! Ale spíš tu jeho pozdější fázi, kdy jsou stromy už holé, venku je brzy tma, může i pršet a ve vzduchu visí příslib zimy. Budou Vánoce!
Co ve svém šatníku považuješ za osobní top?
Tričko s nejslavnějším imitátorem Michaela Jacksona na světě.
Myslíš si, že Marilyn Monroe žije?
Samozřejmě. Na Smíchově ji občas potkám ve večerce. Oblíbila si chardonnay s klokanem a tresku à la losos.
Publikováno: 24. 11. 2019
Dlouhodobě se věnujeme psaní článků o zajímavých tématech. Každý článek píšeme tak, aby byl co nejsrozumitelnější a nejjasnější. Soustředíme se na doporučení, recenze a informativní články. Za cíl si klademe tvorbu nejkvalitnějších článků na internetu.
Více
