Brzdiči by měli mít vlastní pruhy

Je po prázdninách a dovolených a do ulic měst se zase vrátil normální provoz. A s ním i brzdiči dopravy. V páteční odpolední špičce jsem jich potkala tolik, že snad začnu chodit pěšky. Brzdičů je několik druhů, všichni ale společně přívádějí k šílenství řidiče, kteří by rádi měli na tachometru aspoň čtyřicítku, když to teda padesátkou ten frajer přede mnou fakt asi valit nemůže. I  překročení čtyřicítky už brzdič často pokládá nejspíš za automaticky odeslanou rezervaci na jedno lůžko v chlazeném šupleti na patologii.

www.tn.cz

Brzdiči obecní. Obvykle jde o Sněhurku, křehkou dámu drobného vzrůstu trůnící v nějakém obrovském autě.  Motorizovaná obluda jí dává pocit bezpečí, protože při sešrotování  osobního auta před sebou si tak maximálně pochroumá spodní část nárazníku. Proto tenhle typ žen tenhle typ aut miluje. Jenže s ním mají taky často obrovské problémy. V ulicích města zaparkovat nedokážou, a tak musí jezdit k obchoďákům a hledat dvě volná místa vedle sebe, aby se vešly. Když jedou po dvouproudé ulici a potřebují přejet z jednoho pruhu do druhého, jsou ztracené. Zpětná zrcátka jim moc neříkají, nedokážou ani dobře odhadnout vzdálenost a změnit jízdní pruh je pro ně něco jako menší maturita. Když chtějí přejet do vedlejšího pruhu, často zpomalí na minimální rychlost a doufají, že i když ve vedlejším pruhu je provoz jedno auto za dvě minuty,  některému vnímavému řidiči dojde, že Sněhurka v obludě se tam prostě fakt nevejde, a tak řidič zastaví a pustí ji. Další potíž mají Sněhurky s křižovatkami, odbočováním a najížděním do velmi komplikovaných prostor, jako jsou třeba podzemní garáže pod obchoďákem. Sněhurka je totiž přesvědčená, že v kritických chvílích se její auto bez varování zvětší do šířky i délky. Do zatáček pak najíždí, jako by řídila kloubový autobus a v garážích jede tak pomalu, až se bojím, že jí jednou první rychlostní stupeň vyskočí z pod kapoty a nafackuje jí. Proč si Sněhurky raději nepořídí menší auto, které je nebude takhle trápit, jsem nějak nepochopila.

www.skoda-virt.cz

Brzdiči kolonoví jsou naprosto zvláštní druh řidičů. Obvykle se vyskytují v ranních a odpoledních špičkách a mají neskonalou radost, když můžou kolonu ještě o něco víc zdržet. Když se auto před brzdičem kolonovým posune o metr, brzdič stojí. Když o další metr, pomaloulinku odbrzdí ruční brzdu. Velmi zvolna zařadí jedničku, trošku přidá plyn a hned zas vyřadí, aby to dojel. Pomaloulinku, v koloně není kam spěchat, žejo. Když se takových brzdičů kolonových sejde v jedné koloně víc najednou, dopadá to tak, že kolona se zdvojnásobí a lidé, kteří by jindy už dávno seděli doma na gauči, jsou někde v její poslední třetině. Do takhle rozplizlé kolony se totiž z bočních ulic přidávají další a další auta. Pokud v nich sedí taky brzdiči, je to pomalu na kolaps dopravy. Nebo aspoň na kolaps psychický u některých labilnějších jedinců. Třeba mě.

www.novinky.cz

Brzdiči předsemaforoví přesně ví, kde jsou semafory a pro jistotu už sto metrů před nimi začínají brzdit. Padesát metrů před semaforem mají na tachometru s bídou dvacítku. Po přiblížení se na deset metrů před semafor už téměř stojí, co kdyby jim tam skočila oranžová. Nejstrašnější je potkat předsemaforového brzdiče tam, kde je zelená jen velmi krátce, projedou tam tak dvě tři auta a pak je červená nejmíň čtyři minuty.  Pokud je předsemaforový brzdič v pořadí druhý, neprojede na takovém semaforu na první zelenou ani náhodou. Co kdyby se rozsvítila oranžová, žejo. Předsemaforoví brzdiči mívají často nabourané zadky aut těmi, kteří se s předsemaforovými brzdiči příliš nesetkávají a tak očekávají, že i když naskočila oranžová, obě auta projet ještě stihnout. Řidič číslo dvě přidá plyn ve chvíli, kdy brzdič dupne do brzd.

www.lidovky.cz

Poddruhem brzdičů předsemaforových jsou brzdiči semaforoví, kteří navíc mají hodně společného s brzdiči kolonovými. Mají rádi před kapotou dost prostoru, aby měli dobrý přehled. Často by se mezi ně a auto před nimi vešel bez problémů autobus. Brzdič semaforový nesleduje barvy na semaforu, aby byl s naskočením zelené připravený se rozjet. On si rád počká, co udělají ostatní. Když se auto před ním rozjede, brzdič velmi pomalu povolí ruční brzdu (má ji zataženou i na naprosté rovině), zamyslí se, sešlápne spojku, zamyslí se, v klidu a s rozvahou zařadí jedničku, zamyslí se a pomalu se rozjede. Ve vedlejším pruhu mezi tím projelo osm aut. Brzdiči odbočkoví se dají poznat jednoduše. Už půl kilometru před místem, kde chtějí odbočit, vyhodí blinkr. Ve stejné chvíli začínají mírně zpomalovat, aby k odbočce dojeli maximálně desetikilometrovou rychlostí. Přece nebudou řezat mírnou zatáčku sebevražednou třicítkou, žejo. Někteří to dovádějí k dokonalosti tím, že před odbočkou úplně zastaví, i když široko daleko jede jen pár aut – všechna v koloně za brzdičem odbočkovým. Brzdiči přechodoví jsou slušně vychovaní a vědí, co se patří. Dlouho před přechodem brzdí a vyhlížejí nějakého chodce, kterého by nechali přejít ulici. Šourající se stařenka dvacet metrů od obrubníku je jejich oblíbený objekt. Zastaví a trpělivě počkají několik minut, než se stařenka došourá k přechodu. Nešťastná stařenka vidí, že už se vytvořila kolona až za roh, a tak se snaží šourat se co nejrychleji, aby nezdržovala. Když se konečně dostane na druhou stranu ulice, je rozklepaná, zpocená a pokouší se o ni infarkt, protože se snažila jít co nejrychleji. V koloně za brzdičem má několik řidičů taky náběh na infarkt, ale pro změnu z toho blba, co zastavil, když jsme už všichni mohli být dávno pryč, než by stařenka k přechodu vůbec došla. Jen brzdič je spokojený, že je slušný řidič. Brzdiči z přesvědčení se obvykle vyskytují ve dvou exemplářích současně, nejčastěji na dvouproudých silnicích ve městě, kde je povolená sedmdesátka. Brzdiči z přesvědčení vědí, že se po městě jezdí padesát, a tak jedou pro jistotu pětatřicet i na té sedmdesátce. A jedou samozřejmě těsně vedle sebe. Dav zuřících řidičů za sebou, kteří by docela rádi tu sedmdesátku, statečně ignorují. Brzdiči ze strachu jsou ti nejhorší brzdiči. Často to jsou dámy, které dvacet let neseděly za volantem a teď prostě vyjet musely, jenže neměly čas dát si pár kondičních jízd v autoškole, a tak se bojí i otočit klíčkem a modlí se, aby nezačalo pršet, protože vážně netuší, jak se pouštějí stěrače. Brzdiči ze strachu bývají i důchodci kolem osmdesátky, kteří si pořídili novou káru (často Dacii) a vyjeli na za mladými na návštěvu do města. Brzdiči ze strachu mají vlastnosti všech předchozích brzdičů: málokdy jedou víc než třicítkou. Děsí je provoz. Děsí je jakákoliv překážka, třeba autobus zaparkovaný v zálivu zastávky, a tak za ním raději zastaví a dlouze přemýšlejí, jestli ho objet. Děsí je odbočování, přejetí z pruhu do pruhu, děsí je chodci na přechodech i ostatní auta. Kromě toho, že brzdí dopravu, také zmatkují a dupou do brzd zcela nelogicky a neočekávaně, čímž neděsí jen sebe, ale i všechny v okruhu jednoho kilometru.

www.tydeniky.cz

Nemohli by mít brzdiči vyčleněné jízdní pruhy jen pro sebe?  Myslím, že by se to významně pozitivně odrazilo na psychickém stavu nebrzdičů. Na mém teda určitě. A těch nadávek, co bych ušetřila! _____________________________________________________________

Poznámka: Nemám v žádném případě nic proti seniorům za volantem. Moje babička řídila do šestaosmdesáti a jezdila skvěle. Vadí mi jen ti, co vypadají, že strachy za volantem omdlí, a podle toho taky jedou.