Strastiplné putování po pražských restauracích a snídaně pana vedoucího

Dobře se najíst. Kolikrát za poslední dny jsem se těšila na chutné jídlo. Naposledy včera. Po týdnu stráveném na pražském veletrhu jsme si vyšli do města. Metrem jsme zdolali deset stanic a vystoupili na I. P. Pavlova. Je tam prý řada restaurací. Byla. Žádná z nich ale nebyla dobrá.

Naše hladem křičící žaludky velely, abychom s výběrem příliš neotáleli. A protože k dobrému jídlu patří i dobré pivo, sešli jsme do restaurace, která dávala najevo, že se v ní čepuje Plzeň. Už už jsme si sedali, když se kamarád zarazil: „Tady už jsem byl a nebylo to moc dobré.“ Hledali jsme proto dál. „Dali bychom si pizzu nebo těstoviny,“ shodli jsme se. Otevřeli jsme dveře první slušně vyhlížející pizzerie. Museli jsme sečkat, až nás obsluha uvede ke stolu. Hmm, asi půjde o luxusnější podnik. Do očí nás uhodily ceny – za steak 300 až 400 korun. Oddechli jsme si, že ceny pizzy i těstovin odpovídají pražskému průměru – 100 až 180 korun. Dobrá, jdeme do toho.

Tomatová polévka byla připravena pravděpodobně z protlaku. Nebyla italská, spíše vařená po česku. Těstoviny con pollo byly rozvařené, omáčka bez chuti, brokolice tvrdá, kuřecí maso bylo z přestárlé slepice a jedině parmazánové hoblinky byly chutné. Za 168 korun očekávám mnohem lepší kvalitu (ach Polhreichu, proč jste minul tento podnik).

Kvalita versus cena. To je oč v českých restauracích poslední dobou běží. Až příliš často se setkávám s tím, že cena neodpovídá výsledku. Jindy mě čeká příjemné překvapení. Například na Vinoři, kde jsme strávili několik nocí v rodinném penzionu. Když nám byl doporučen Lidový dům, ušklíbali jsme se a nevěřili, že se zde dobře najíme. Trochu zakouřené prostředí, trochu buranská obsluha, ale výborné jídlo. Luxusní smažený sýr a hranolky doplněné výtečnou domácí tatarskou omáčkou. A ty špageti Carbonara! Připravené z opravdu kvalitních surovin. Navíc ceny byly na Prahu opravdu lidové.

Snídaně u pana vedoucího

Neodpustím si malou vsuvku. Penzion, kde jsme přespávali, měl na starosti starší pán – uvítal nás v příliš krátkých džínových kraťasech a červené mikině. Za celou dobu našeho ubytování jsme ho nezahlédli v ničem jiném. Nedostali jsme vlastní klíč od vchodových dveří, takže jsme vždy museli zvonit. Nesvoboda trýznila moji duši a jeho snídaně zase můj žaludek.

  • Snídaně první – šunka, sýr, vajíčka (šunku jsem vynechala, načež se pan vedoucí podivil)
  • Snídaně druhá – něco mezi paštikou a sekanou, hořčice, cibule, okurka, vajíčka (snědla jsem pouze vajíčka)
  • Snídaně třetí – párky. Byly prý ošklivé. (Mně pán předložil makovou buchtu.)
  • Snídaně čtvrtá – stejná jako první. (Já mám na talíři buchtu tvarohovou.)
  • Snídaní pátá – smažená vajíčka, které z poloviny tvoří uzenina. (Na mě čeká kobliha a pan vedoucí mi říká – já už nevím, co bych do vás nacpal.)

A čím se nacpu doma? Milý pane vedoucí, snídám skromně – pečivo s máslem, ovesné vločky s mlékem, jogurt. Uzeniny opravdu nesnídám, neobědvám ani nevečeřím.