Sofia Krantz: najít ženskost a sílu tancem

Choreografie White Piece od Sofie Krantz byla uvedena v NoDu v rámci skvělých a programově nabitých Days of Jerusalem 2015. Netradiční kus plný neokázalé gradace a emočních zvratů sklidil poprávu nadšený ohlas.

Sofia žije v Jeruzalémě, nejkontroverznějším městě na světě, kde je možné všechno a zároveň nic. Vystudovala tamější Jerusalem Academy of Music and Dance.

Sofie, mohla bys nám říct něco bližšího o sobě? Narodila ses a vyrostla v Jeruzalémě?

Narodila jsem se v Haifě, ale přestěhovali jsme se s rodiči do Jeruzaléma, když jsem byla ještě hodně malá a od té doby žiju tam.

Ptám se proto, že jsem vždycky vnímala Jeruzalém jako velmi odlišný třeba v porovnání s uvolněnou atmosférou Tel Avivu nebo Haify. V Jeruzalémě totiž pořád cítíš přítomnost jakéhosi neurčitého tlaku nebo napětí. Vnímáš to taky tak? Ovlivnil tě život v Jeruzalémě nějak ve tvé práci?

Jasně, úplně souhlasím. Jeruzalém má speciální a úplně jinou atmosféru a celkové prostředí. Je mnohem těžší a vážnější, není tak otevřené, ale hodně hodně speciální. Já sama mám ale dostatek prostoru pro svou tvorbu a necítím se být příliš ovlivněná ostatními umělci- moje prostředí je neutrální.

Izraelská taneční scéna je v České republice docela známá. Viděla jsi český dokument „Izrael tančí“?

Bohužel ne, ale určitě se na to podívám, jestli to není celé v češtině!

Do Plzně a Prahy jsi přijela prezentovat svoji choreografii White Piece na Dnech Jeruzaléma. Jaká byla tvoje očekávání?

Hodně jsem se těšila a byla jsem zvědavá, bylo těžké si představit jak se zvládneme s českými tanečnicemi na sebe napojit a jak mě to v mé práci ovlivní. Byla jsem ale připravená si z našeho setkání a spolupráce odnést co možná nejvíc a najít spojnici mezi mým výrazovým jazykem, estetikou, kterou používám a mým uměleckým přístupem.

Jak moc jsi změnila připravenou choreografii právě ve spolupráci a ve spojení s českými tanečnicemi?

Moje choreografie vznikla vlastně z pocitů, které jsem měla při loňské letní válce (pozn. Operace Ochranný štít mezi Izraelem a Hamásem).

Bylo pro mě hrozně těžké zprostředkovat a najít ty správné emoce k vyjádření bolesti, kterou jsem cítila. Když se české tanečnice snažily tu bolest, kterou jsem chtěla v choreografii akcentovat, vyjádřit, viděla jsem, že to u nich nepůsobí reálně.

Došlo mi pak ale, že se dokážeme napojit v hlubším smyslu na určitou sílu ženskosti uvnitř skupiny a že pak jednotlivě můžou najít a ukázat tuhle určitou ženskou stránku. Nakonec holky při tanci zjišťovaly, jak můžou ženskost najít a ukázat ji. Bylo to krásné.

To je vážně zajímavé, že zmiňuješ loňskou válku. Viděla jsem White Piece s dvěma kamarády- s jedním klukem a jednou holkou. Po představení jsme se o něm samozřejmě bavili- kamarádka se vyjádřila v tom smyslu, že představení vnímala jako ukázku té ženskosti, o které jsi mluvila. Ve zkratce by se to dalo shrnout tak, že každá jsme stejná, ať už jsme kdekoli na světě. Každá máme ty stejné pocity, prožíváme stejné problémy, jsme slabé a zároveň silné v naší ženskosti. Kamarád pak ale razantně nesouhlasil- říkal, že choreografie nebyla o síle žen, ale hlavně o střetu civilizací, kdy ta evropská (západní) byla reprezentovaná hymnou Evropské Unie, tedy Ódou na radost a ta orientální (nebo východní) pak použitými arabskými melodiemi. Co si o tom myslíš?

Souhlasím úplně s oběma! Oba přístupy jsem ve White Piece použila a snažila jsem se nějak propojit tyhle dvě reality a polohy.

Osobně jsem se přiklonila k té kamarádčině verzi, hrozně se mi líbilo, jak jsi dokázala vyjádřit to napětí v každé ženě, ten vnitřní rozpor mezi ženskostí a mužskou stránkou, kterou představovaly velmi silné a agresivní části choreografie v kontrastu s jinými, velmi citlivými nebo vášnivými. Ukázala jsi taky tu hysterii v ženách, touhu a malou holku v každé z nás.

Cool, to jsem ráda!

V druhé části jsi pak použila dětské barevné píšťalky. Jak tě to vůbec napadlo? Je to ta chvíle, kde se projevila inspirace válkou, kdy jsou všichni nuceni přijímat rozkazy? Nebo jsi spíš poukazovala na to, jak jsou ženy stále často nuceny být podřízené v tomhle našem „macho“ světě?

Cítila jsem, že když přidám do jinak bílé scény trochu barev a netypického zvuku, propojím tímhle estetickým jazykem sport, armádu, holky a ten macho svět. Všechno se spojí díky těm píšťalkám.

Tanec má svůj vlastní mezinárodní jazyk, vlastně by se dalo říct, že je to mezinárodní jazyk sám o sobě. Myslíš si, že tanečníci v Izraeli a v České republice používají stejný „slovník“?

Slovník je mezinárodní, ale vlastně to prožívání a vyjádření je vždycky na jednotlivci a nezávisí na tom, kde zrovna jsi a odkud pocházíš.

Máš nějaké vzory nebo guru?

Úplně miluju performerku Marinu Abramović

Tak to samozřejmě souhlasím. Jak moc důležité jsou v tvé práci opakující se pohyby a sekvence, které používáš a uniformy nebo určitý dresscode?

Prostřednictvím dokola se opakujících pohybů a uniforem se snažím zaměřit na to téma, které zkoumám a tímhle zoomem pak vytvořit kompletní obrázek minimalistického světa, který se tím snažím vytvořit. Je to vlastně minimalistický obraz s jednoduchým opakováním.

A teď poslední dotaz: jaké jsou tvoje plány do budoucna?

S touhle choreografií nebo obecně? Obecně hlavně: tvořit, zkoumat, objevovat a propojit se s emocemi.

Tak to jsi zakončila moc hezky.

Díky, byla to sranda!

© 2024 Vmagazin.cz | Nakódoval Leoš Lang