Rozsypané pouťové spirály a káva z porcelánového hrnku

Přijela pouť. To už jsem psala. Stejně jako to, že perníkové srdce se nevyplatí sníst. U stánků to hýřilo všemi barvami, chutěmi a vůněmi. Želé, trdelníky, turecký med, pražené mandle, marcipánová prasátka, lízátka roztodivných barev, klobásy, langoše, párky v rohlíku, bramborové spirály.

Kouř. Davy lidí. Hudba deroucí se z repráků. „Kávu si osladím,“ z úst Karla Gotta střídá profláknutý song Michala Davida. Čas se zastavil, anebo ne? Na stejném místě jako loni zakotvila střelnice. S tou samou paní, která poradí, jak správně zamířit. Opravdu chce, abychom se trefili. Je snová a milá. Stejně jako loni je šťastná poslední rána z pěti. A tak mezi pohoupáním žaludku na pirátské lodi a modlením se na horské dráze přivoním k papírové růži.

Voní hezky.

To mi připomíná, že je čas na kafe a něco na zub. Pražené mandle připravuje pán přímo před námi na velké pánvi. Bereme. U stánku s trdelníkem se obsluha nudí, a tak zabíjí mouchy plácačkou. V těsné blízkosti připravených trdelníků. O kousek dál nás zaujme stánek s bramborovými spirálami. Ale ne kvůli nim. Vaří zde také kávu. Jenže ne do plastových kelímků, ale porcelánových hrnků i s podšálkem. Jen za 35 korun a hrnek máte na památku. Čas pokročil, raduju se! Kafe na pouti z hrnečku. Je chladno, káva přijde vhod.

Jenže si chvíli počkáme. Před námi je pár puberťáků. Dívka ozdobená hitem letošního léta – gumičkovými náramky – a její doprovod čekají na smažené brambory. Ale ty se napřed musí nakrájet na speciálním kráječi: brambor se napíchne na špejli a projede strojkem. „To je nařízení šéfa, aby zákazník viděl, jak se spirály připravujou,“ vysvětluje s omluvou obsluha. Údivem pokývu hlavou. Skutečně pokrok.

Šéf přichází, aby se chopil svého díla. Nakrájené brambory shrne do síta, vloží ho do vroucího oleje. Vyvalí se kouř. Šéf se ožene dlaní kolem obličeje. „Fuj, no to je smrad.“ Připraví si papírový sáček a poté, co téměř na troud usmažené brambory posype solí, začne je přesypávat přímo ze širokého síta do chatrného kornoutu. To nemůže dobře dopadnout, chci si zakrýt oči, když v tom se spirály rozsypou. Šéf je zahodí do koše. „Promiňte, uděláme vám nové.“ Dívka s náramky protočí oči ve sloup. Další čekání u stánku s rychlým občerstvením.

Mezitím se nám připravuje káva do těch porcelánových hrnků. Odněkud je vyndali. Čistí je hadrem přímo před námi. A pak jedno presso už je hotové. Čekám, kdy do něho vrazí tyčka, na které se točí brambor. Naštěstí přežije.

A šéf se shání po rukavicích. „Skoč tam naproti, jestli nemají rukavice. Nemůžu ty brambory sypat rovnou z toho, vždycky se mi to rozsype,“ zoufá si. „Už jsem tam byl. Nemají je. Nikdo je tady nemá.“ U žádného stánku, kde se pracuje s jídlem, nemají ochranné rukavice.

Ale to už si odnášíme hrnky s kávou stranou. Posadíme se na schody staré samoobsluhy. Usrkáváme kávu. Dopijeme, ačkoli je cítit něčím blíže neurčeným. Chci si šálky vložit do tašky. Muž se na mě podívá. „Opravdu je potřebujeme? Máme hrnečků dost.“ Zamyslím se. Pravdu má. Co s nimi. A tak je necháme elegantně naaranžované na schodech. Určitě někomu přijdou vhod, říkám si, když vidím zástupy lidí u vetešárny, kde prodávají různé plastové věci, třeba nevkusné a nefunkční kolíčky na prádlo. Hlavně, že hrají barvami.

A zase se vrháme do víru pouti. Řetízkový kolotoč mi zatočí hlavu a pročechrá vlasy. Stejně tu pouť miluju, i když vždycky znamená konec léta. Ale to už tak je.

Tak zase za rok. Ve Volduchách na pouti.

Štítky: bramborové spirály, hygiena, občerstvení, pouť