Rozhovor Kitti s Apolenou Rychlíkovou
Apolena Rychlíková jde po ulici a každý ví, že tam je. Nelze ji přehlédnout. Člověk sedí v kavárně, usrkává čaj a ví, že tam je. Nelze přeslechnout její názory. Nebo nakupuje na fashion akci a ví, že ji tam potká a že bude dokonalá. Neb tato žena má životní styl i postoj.
Sypala si někdy zrno slepicím?
No jasně! U dědy na Valašsku, jako malá holka, s legendární, a pro rodiče tolik ekonomickou palmou z vlasů na hlavě… Taky jsem sbírala vajíčka – každý ráno, hned jak jsem vstala. A zrovna teď o slepicích a vajíčkách točím film. Kruh se uzavírá?
Když se řekne módní Čechy, děje se s tebou co?
Divně se tvářím a vybavím si chataře v šustce na Slapech. Ale vážně – lidem jakoby tu chyběl humor nebo co! A zároveň určitá dávka nadhledu a tolerance.
A to jsem teď už naštěstí v Praze, kde si tu lidé, žijící pod každodenním náporem turistů, tak nějak chtě nechtě, zvykli na takzvané módní výstřelky… A přitom stejně na hony poznáš, kdo je a není z Čech. Takže – sometimes we need a rebelation!
Kšandy nosíš po tátovi?
Ne, to on po mně.
Co je důležitější, elektrika nebo rtěnka?
Bez rtěnky jsem ještě nebyla. Takže elektrika.
Kam v Brně za undergroundem? Módním i kulturním?
Tak Brno je malý, že jo. Takže do centra určitě, to zaprvé, protože to je totiž tak malý, že tam člověk potká kdekoho, kdo má chuť, sílu, vůli a odhodlání dělat věci jinak.
Za všechny bych určitě jmenovala třeba návrhářku Hanku ŽiŽi Kubešovou, která ve svejch přehlídkách propojuje divadlo, performance, živou hudbu a módu. Vytváří krásné příběhy, čímž dává tomu oblečení vyniknout ještě úplně jiným způsobem.
Anebo holky Minimon, který teď začaly krom šperků vyrábět krásný obaly na Macintoshe! A za víc než dobrou cenu.
Brno je vlastně dost androš, když nad tím teď tady přemýšlím… Je to přímý město a dobrý věci se tu chytí rychle (protože se rychle šíří, to dá rozum) a často vznikají s příchodem nových objevů až euforické návaly radosti a obdivu, které se ale na straně druhé dokáží projevovat podivnou nekritičností.
Ale lokálně platí – do centra, do divadelních hospod, no občas na tu Flédu a hlavně – Bystrci se vyhni!
Okurkový salát nebo tzaziky?
Okurkovej s jogurtem od babičky. Ale vlastně – už ho umím taky obstojně, tak klidně ten můj s okurkou ze žižkovské Billy.
Čumí na tebe kdekdo?
Kde? Kdo? Teď? Ne. Ale před chvílí jest jsem hrála Hanku Kynychovou a čuměl na mě spolužák Látloš skrz kameru. Up and down, and up and down, protáhneme ty naše tělíčka, take up and down.
Bikiny anebo jednodílný?
Bee – kee – nee. Ale loni jsem si z OP Prostějov výprodeje, koupila takový pobřežně hlídkovský jednodílný osmdesátky v barvě ostře růžová, tak ty vlastně teď už jen čekaj na svou plaveckou premiéru.
Kým jsi víc – Yoko Ono nebo Nico?
Tak hádej. Samozřejmě, že ta Björk.
A teď jedna otázka pro chytrý: Co se musí změnit, aby nás mladé umělce bral někdo vážně?
Musí se změnit jejich touha něco měnit. Chce to posílení. Konfrontaci! Když se cokoliv dělá na půl, nejde to brát ani vážně.
Stát rovně a dát o sobě a svých postojích vědět každým slovem, pohledem i pohybem. Nebát se občas vylézt na stůl a započít nějaký menší nebo větší protest – křičet, nadávat, tančit, nahlas se smát, citovat slavný verše a prznit to veršema svejma. Jít a počítat s překvapením.
Šeřík nebo třešeň?
Tak tady jasně vede šeřík – kdysi mi jako malý holce někdo řekl, že když najdu na šeříku pětilistej květ a dám si ho za triko, budu mít v životě štěstí. Myslím, že se mamka ten večer nestačila divit, co ze mě padalo po téhle celodenní pouti za štěstím. Ale navíc – krásně voní, no ne?
Existuje něco, co si na sebe vezmeš i na čundr?
Tohle moc neřeším. Nedávno jsem v blátě a dešti lozila po lese, abych posléze mohla s kamarády ze školy opíkat špekáčky v tunelu na Velké Ohradě. A měla jsem bílý boty.
Ale všude nosím třeba mou oblíbenou placku s Marylinem Mansonem. Je velká, barevná a taková neplackoidní – je totiž matná. To aby každej hned věděl – Eat me, drink me, antichrist superstar!
S broží nebo bez?
To bude chtít menší explikaci. Já totiž strašně často něco ztrácím. No a takový ty drobný věci – náušnice, placky, mašličky, čelenky (teď si přijdu jako EMO, jak to po sobě čtu) a brože samozřejmě též, tak ty ztrácím nejčastěji a vlastně pořád.
Jenže! Ty připínací věci mají naštěstí tu výhodu, že je můžeš připnout a ony tam budou, dokud je zas (třeba před praním) neodepneš. Takže – s broží i bez. Záleží na tom jestli už na té bundičce, svetru, mikině, tričku nebo kabátě jednoduše sama, hezky a poslušně na mě čeká.
Publikováno: 27. 5. 2018
Dlouhodobě se věnujeme psaní článků o zajímavých tématech. Každý článek píšeme tak, aby byl co nejsrozumitelnější a nejjasnější. Soustředíme se na doporučení, recenze a informativní články. Za cíl si klademe tvorbu nejkvalitnějších článků na internetu.
Více
