Knězovy děti

V téhle chorvatské komedii vystupuje mladý farář, kterého trápí nízká porodnost v jeho farnosti. Tak se rozhodne, že věc začne řešit.

Kdo čeká pikantní lovestory s kopulujícím knězem, bude asi zklamaný. Pan farář Florian se žádné ženy ani nedotkne. Můžeme to říct bez spoilerování, protože v anotaci filmu na vás beztak vybalí, jak se to ve skutečnosti má.

Takže: Mladý padre Florian přebírá farnost na jednom malebném jadranském ostrůvku po svém oblíbeném předchůdci, kterého tu všichni milují, který hraje fotbal, vede kostelní sbor a všude si nosí chápavý úsměv od ucha k uchu.

Florian ho chce trumfnout, a když sleduje, že ostrov vymírá a nové děti se nerodí, ukuje smělý plán. S pomocí zdejšího trafikanta a lékárníka začne propichovat kondomy a měnit antikoncepční pilule za neškodné vitaminy. A děti se rodí a rodí – a starosti přibývají.

Knězovy děti natočil Vinko Brešan, kterého tu samozřejmě nikdo nezná, ale v Chorvatsku bude něčím jako Janem Hřebejkem a Bohdanem Slámou dohromady. Vinko vystudoval filozofii a komparatistiku a pak se dal na film. Takže je to chytrý chlapík a na jeho filmech je to znát.

Většinou začne jejich děj komediálně, s cikánským pornohercem nebo duchem maršála Tita, aby se pak hodně nenápadně přehrál do hloubání nad dědictvím jugoslávských válek a moci minulosti.

knec5be-4412094

Knězovy děti začnou jako lehká letní komedie, která se nenuceně šine vpřed. O gagy tu není nouze. Občas někdo spadne ze stromu, občas farář zapomene pohřbít mrtvolu, občas někdo teatrálně páchá sebevraždu… Smějeme se. Ale přitom se mezi řádky vkrádá i pár otázek, které nijak netrčí z děje a které je přitom třeba si pokládat.

Tahle komedie se tak dost podobá jedné italské, co před dvěma třemi lety sklidila ovace na festivalu ve Varech. Jmenovala se Habemus papam a byla o volbě papeže. Ti kdo se předem děsili laciného pochlebování nebo odsuzování církve, jí byli nakonec dost překvapeni a okouzleni.

Habemus papam se totiž chytře ptal, k čemu je papež dobrý, aniž by katolíkům pil krev a ateisty nudil a nezajímal. Kardinálové tu hráli volejbal, papež se zpovídal psychologovi-freudiánovi a ještě si v divadle střihnul Čechova.

Knězových dětech jde – jak jinak – o děti. Farář Florian bojuje proti nenáviděným kondomům a vymírání vesničky, ale postupně zjišťuje, jak těžké je řídit porodnost. Ti, co děti chtějí, si je stejně pořídit nemůžou, jiní by si na ně radši ještě počkali a někteří by je mít vůbec neměli.

Na kněze se valí nové a nové trable s dětmi, které musí jako morální autorita řešit, a o kterých ví, že za ně může nepřímo on sám. Jenže zatímco dobromyslnému Florianovi jeho dobré úmysly dláždí cestu do pekla, ve vsi je ještě někdo, kdo přímo z pekla vyšel a kdo provádí něco daleko horšího.

Těžko říct jak a proč, ale z komedie se v posledních deseti minutách stane šílené drama, které diváky knokautuje k zemi. Některým to vžene slzy do očí, jiní naštvaně vycházejí z kina. Přišli přece na milou komedii a končí to takhle.

Jisté ale je, že Knězovy děti se jim zažerou pod kůži a začnou se ptát na spoustu věcí, aniž by od filmu dostali prvoplánové odpovědi.

Kdyby měl Zdeněk Troška trochu vkusu a doktorát z filozofie, natočil by přesně tohle. To říkali někteří recenzenti. Možná tohle přirovnání k Vinku Brešanovi moc nesedí, každopádně, tenhle film stojí za to vidět. Stejně jako jeho ostatní filmy jako Bez konce nebo Duch maršála Tita.