Jak se nebát samoty

Samota se týká kohokoliv. I těch, co jí občas postrádají, protože jim po hlavě skáčou děti, pes a partner. Nebo těch, co jdou ze vztahu do vztahu.

Pocit samoty je velmi tíživý, proto se mu většina lidí chce za každou cenu vyhnout. I když člověka k tomu, aby byl sám se sebou, navádí spousta článků i reklamní kampaně, není to vůbec příjemný stav. Nemá nic společného s úhledným posedem v lotosovém sedu, západem slunce a hrnkem zeleného čaje.

Být sám se sebou znamená potkat se s nepříjemnými pocity, obavami, zjištěními. Jediným způsobem, jak samotu vzít na milost (protože nic jiného se s ní stejně dělat nedá), je prožít ji.

Fyzická samota je ta, kdy člověka nikdo neobklopuje nejen v daný moment, ale také na delším časovém horizontu. Nemá vztah, málo přátel.

Vnitřní samota je mnohem složitější. Jedná se o proces, kdy jsme opuštěni svým vlastním já. Stane se tak proto, že kvůli nárokům okolí a představám, které o sobě jedinec má, se vzdaluje tomu, co si sám přejeme.

Existenciální samotu zakouší všichni, ale právě od ní nejvíc utíkají. Do vztahů, přehršle aktivit, práce.

Důležité ale je si uvědomit, že vnitřní a existenciální osamělost není možné přemoct vrháním se do náruče někoho dalšího nebo obklopováním se co nejvíc lidmi. Vztahy se mění, končí, vznikají nedorozumění a konflikty.

Jak tedy zvládnout samotu? První krok je oddělit se od své rodiny, tedy najít to, co má člověk rád, dělá mu to dobře, jak chce žít. Nikoliv proto, že to viděl doma a opakuje stejné návyky.

Je to těžké, protože řadu věcí vykonáváme automaticky. Někdy nechceme odhalit své záliby a zvyklosti, protože se bojíme, že jsou trapné, nedostatečně hodnotné nebo jinak ubohé.

Láska není lékem na samotu, ale ti, kdo dokáží snést sebe sama, jsou těmi nejlepšími partnery. Nevidí druhé jako objekt, který jim má něco dát, nevytváří si falešné iluze. Cokoliv, co uvnitř sebe během samoty člověk najde, je podstatné a jedinečné. Proto je tak důležité od ní neodejít.