Do obchoďáku mě do Tří králů nedostanete!
Vím, že soudný člověk se v neděli dva týdny před Vánoci vyhne velkým obloukem každému místu, kde se něco nakupuje, i automatu na jízdenky. Věděla jsem, do čeho lezu, když jsem zjistila, že nákupu se dnes nevyhnu.
Když doma není jídlo nebo sprcháč, dá se to nějak přežít. Ale když dojde stelivo do kočičího záchodu, nedá se dělat vůbec nic, než ho dojet koupit. Po pečlivé úvaze jsem si vybrala obchoďák co nejvíc stranou, kde jsem předpokládala míň lidí, než v centru.
Potěšilo mě, že jsem hned na parkovišti zahlédla místo k parkování. Když jsem přijela blíž, zjistila jsem, že ani moje minihopsadlo s volantem se tam nenašťouchá. Nakonec se mi povedlo zaparkovat, urvat nákupní vozík a statečně jsem vkročila do útrob obchoďáku s tím, že vletím do zookoutku, popadnu stelivo a mizím.
V zookoutku to naše stelivo neměli. Protože mám kočku mrchu, která vyžaduje pouze jednu jedinou značku steliva, jinak chodí čůrat do vany, nezbylo mi, než se zhluboka nadechnout a pokusit se proboxovat do supermarketu.
Obsah supermarketu byl klasický: rodinky s tolika dětmi, že je měly snad vypůjčené, rodinky s babičkami a dědečky o berlích. Uštvané matky táhnoucí za sebou uřvané a hysterické cosi ve dvou exemplářích, jeden s příšernou nudlí u nosu. Zamilované párečky, které si kdovíproč zrovna dneska usmyslely, že musí koupit hrnce a talíře. A k tomu všemu ještě pár obchoďákových potulovačů.
Už jen projet s vozíkem turnikety dovnitř marketu byl nadlidský úkol. Přímo u vjezdu je totiž vyskládané akční zboží takovým způsobem, že je kolem něj umění jen se protlačit. U každého (fakt u každého) stojanu přitom postává nejmíň šest lidí na ploše, kam se vejdou tři. Mezi nimi se snaží prokličkovat ti, kteří spěchají, a bourají vozíky do těch, kteří mají času dost a nákup pojali jako rodinný výlet.
Když se konečně s vypětím posledních zbytků nervů dostanu na „normální“ nákupní plochu, je to totéž. Regál s kávou okupují manželé se dvěma dětmi a prarodiči. Okupují ten regál celý. Úplně celý. A řeší, co že to je za příchuť toho kapučína, ten házlnut, a jestli ho koupí tetě pod stromeček
V koutku s marmeládami se právě hádá dospělá dcera se svou matkou, kterou marmeládu vzít na linecké. Vypadá to, že spolu nepromluví do příštích Vánoc.
U čokolád dostal malý chlapeček na zadek, protože nechtěl pochopit, že když už je v košíku několik sáčků bonbónů a spousta sušenek, tak se ta půlkilová čokoláda kupovat prostě nebude. Řve, jakoby ho vraždili.
V sekci vánočního zdobení a jiného neřádstva stojí rozčilená tetka a hlasitě křičí na svého muže: „voni se snad zbláznili! Tři ozdoby za sedmdesát korun? Copak kradem?“ O kus dál se chlapeček (jiný chlapeček, než ten seřezaný) honí se svou sestřičkou nebezpečně blízko lahví se sirupy. Jejich vyčerpaná matka vypadá, že se pokusí potichu dětem zmizet z dohledu a navždy je opustí.
Lehce opivněný pán obtěžuje každou dámu pod šedesát v okruhu padesáti metrů. Dvojice u regálu s exotickými dobrotami si cpe pod bundy jakési drahé koření a všichni děláme, že je nevidíme. Ostraha širokodaleko nikde. Další uličky ucpali důchodci a podobné živly, protože hostesky tam nabízejí ochutnávku sladkostí a kafe.
Když se konečně dostanu k pokladně, prodavačka se zoufale snaží namarkovat nákup pána přede mnou. Pokladna se asi zbláznila, nefunguje a pokladní vypadá, že se každou chvilku rozpláče. Když platím, utrousí něco jako „zasraný koledy,“ když z reproduktoru pod stropem pošesté v posledních třiceti minutách kvílí dětský sbor „Ježíííškůů, panááčkůůů…“ Chápu ji. Ve vozíku mám troje kočičí stelivo a do obchoďáku mě nikdo do Tří králu nedostane. Jo, a koledy už letos taky nechci slyšet!
Publikováno: 27. 1. 2013
Dlouhodobě se věnujeme psaní článků o zajímavých tématech. Každý článek píšeme tak, aby byl co nejsrozumitelnější a nejjasnější. Soustředíme se na doporučení, recenze a informativní články. Za cíl si klademe tvorbu nejkvalitnějších článků na internetu.
Více
